Korouhvička, která odpuzuje
Jiří Paroubek mnoho lidí dráždí jako česnek žlučník. Trochu zbytečně, kromě snahy dostat komunisty do vlády a památného povolebního zkratu neudělal nikdy nic, čím by ohrožoval demokratický pořádek. Neútočí na jiné pilíře moci, nezpochybňuje soudnictví... Má vlastnosti, které jej předurčují k politické dráze: buldočí vytrvalost, racionalitu, uvažuje v historických i geografických souvislostech. Jeden charakterový atribut však ohrožuje pověst země i jeho vlastní budoucnost: nekonečný oportunismus.
Jsem schopen vývoje
Veletoče předvádí téměř denně. Naposledy obrátil v postoji k americkému radaru. Ještě před pár dny říkal, že "chtít referendum je jako jít s kanonem na vrabce"; po dvou větách v projevu Vladimira Putina představil zásadní stranické NE včetně požadavku na plebiscit. A včera pro změnu pravil: "V této fázi máme tohleto stanovisko, ale jsme schopni vývoje."
Změní-li šéf ČSSD dvakrát za rok zásadně názor na Václava Klause jako prezidenta, ohrožuje jen svou vlastní integritu. Otáčí-li uprostřed jednání se světovou velmocí, ohrožuje důvěryhodnost země.
Problémem není samotný odpor k radaru. Bezpečnost země se nezhroutí, když oplocená americká kopule nebude v Brdech, ale třeba v maďarské pustě. Klíčový je ten nečekaný a zákeřný zvrat, který bourá už tak chabou pověst České republiky jako solidního partnera.
Zrada tiché dohody
Předběžný souhlas, který radarům vyjádřila vláda, není žádná partyzánská akce Topolánkova týmu. Kdyby vládní koalice neměla předběžný souhlas ČSSD, že nebude požadovat referendum, nikdy by jednání se Spojenými státy nedošla do fáze oficiálních vládních nót. Tuhle zjevnou tichou dohodu Jiří Paroubek náhle zrušil.
Motivy jsou tři: boj o předsednické křeslo ve straně, strach z preferencí komunistů a pokus o rozkol ve Straně zelených.
Není náhodou, že náhle tolik radikalizuje svoji rétoriku i takový Lubomír Zaorálek. Nemluvil tak vždy, ale před sjezdem se přiostřené výrazivo a častější citace v televizi hodí. I Paroubkovi. Ten má sice jisté nominace všech krajů, ale tím nijak nesmaže základní selhání: v patové situaci nepřivedl stranu do vlády ani k "smluvně opozičním" postům.
Druhý důvod je dlouhodobý: boj o komunistického voliče. Antiamerikanismus má levice i její voliči prostě v krvi.
Třetí Paroubkův cíl je nejzajímavější: další pokus o rozkol ve Straně zelených. Nejde ani tak o spor moderních proamerických městských liberálů s radikálnějšími a pacifistickými proudy.
Rozbít zelenou konkurenci
Paroubek cítí, že silní zelení ohrožují perspektivy jeho strany. Ví, že bez zásadní modernizace čeká Lidový dům stejný osud jako KSČM - pomalé, ale jisté vymírání. Mladý a modernější elektorát si prostě vybere mladší a modernější levicovou stranu. NE americkému radaru tak má za cíl natlačit SZ do "pravicového kouta", zlepšit obraz ČSSD na levici, případný rozkol u zelených využít k oslabení celé vládní koalice.
Je sice dost dobře možné, že ČSSD hodně křičí a v případném hlasování dostatečná část "státotvorných" poslanců cukne. Otázkou je, zda necuknou dřív USA.
A Paroubek? Zadělává si na budoucí problém. Ten nekonečný oportunismus ho jednou dožene. Volič je v jistém slova smyslu zpomalený, ale pamatuje si. Má rád vůdce s lidovou duší, ale korouhvička odpuzuje.
O tom, že by šéf měl držet slovo, ani nemluvě.
